Mé veršování
Netrhej křídla motýlům ,vždyť takhle zahynou.
Buď je skolí hlad,nebo je pavouci ovinou.
Netrhej křídla motýlí,to vzdušné plachtění.
Snad mohou motýly být také zasnění.
Nech v trávách kytky růst
nakrmí roje včel,požneš je a mají půst
proč jsi tak zanevřel?
Proč krásu nechceš zřít ?uvědom sobě však
zahyneš i ty nebude to na opak.
Skus vnímat.drobnosti co květům a hmyzu naleží.
Když přijde jaření rušno je jako v manéži.
Vejdi do luk až ledy povolí
vnímej ty vůně co mysl dovolí
krasný let žluťáska kopretin ostrovy.
Vnímej své okolí jen vše nekácej
radši své úvahy jak minci v dlani dvakrát obracej.
Labutě
Labutě jak bílé ,jak plachetnice
Jak uprchlice v čase,přináší
pozornost a klid v hladině vodní třpyt.
Šedivé jak od prachu koule sněžné.
Jejich dítka jsou tak něžné.
Krása v obrazu,v odrazu vodním
Stůj v kroku,bud uchvácen,ne v šoku.
Jak plachetnice se svou grácií,lehkostí.
Ty perutě jak by harfa zněla
když další z labutí přiletěla.
Čekání
Mezi zuby zrnka kávy
na mobilu žádný zprávy.
Víčka uzavřený,srdce otevřený.
Ve vaně kupa pěny,tělo si užívá
mobil však nezpívá.
Noc už je na dosah
překročí mlčky práh.
Doma už v županu a vlasy v průvanu.
Fen se vypíná samota přikrývá.
Uživatel nepřítomný
zní slova neoblomný.
Doma jak v žaláři zahynu v polštářích.
Hudba je na plno
kde jsi můj Kudrno.
Kde jsi se zapomněl
žes na mě nevzpomněl.
Usínám v ušáku
kde konec pěšáku?
Chtěla jsem s tebou
bít ,tet mohl by tě snad i ten čert vzít.
Cítím tvé líbání do snů breptání.
Svinul se s mi k nohám
ráno tě tu nalézám.
Ve váze povadlá kytička
chybí ji totiž vodička.
Probuzen ze spánku
snad hádáš hádanku.
Odpustky neprodávám
mlčím nenadávám.
Čas třebas malý musím
přejít jinudy se nepokusím.
Na kávu vodu napouštím
jen pomalu ti odpouštím.
Snídaně za námi úsměv můj
sporý i když mi slibuješ hory a doly.
Včerejší noc jsme proflákly
do sebe touhou nevsákly.
Těžko odpouštím tvůj
prohřešek,když z kapsy taháš
nádherný přívěšek.
Nejsem však holka laciná
pohled můj snad si ho nevšímá.
Dáme tomu trochu času,ovíjet se kolem
pasu,to bys jistě chtěl?
Rozejdeme se po své práci
v té snad hněv se po vytrácí.
Jenom letmá pusa padla
den jak dveře od divadla.
Text ten nemám naučený
chvílemi je poručený.
Tak do dne odcházím.
Jsem struna napnutá k prasknutí.
Tony vydané co nikdo nevrátí.
Jsem nebo nejsem
snad list co na zem již dávno spad.
Jsem poznáním i zapomněním.
Jsem ,ale jen málo co změním.
Jsem čas.
Svým jen krokem kráčím.
Nespěchám,seč se to mnohdy zdá
na spět se nikdy neotáčím.
Beru životy a jiné zase tvořím .
Den do jasu i noci nořím
Velkou mam moc,tak i něco zbořím.
Jsem čas nelze mne chytit
z myšlenky na de mnou
slzy se začnou v očích třpytit.
Poupata vidím rozkvétat a vadnout.